Hry o kámen, aneb Jak to bylo v lednu 2006

Hned na začátku se omlouvám čtenářům, kteří si myslí, že v novoborských „bojích o kámen“ už bylo řečeno vše. Není to sice pravda, ale kdo nechce, nemusí číst dál. Ano, půjde zas o zastřelené německé civilisty zahrabané někde v lese za hřbitovem, kteří od srpna 2006 – se souhlasem našeho zastupitelstva – mají aspoň symbolické hrobové místo na hřbitově.

Toto řešení kritizovala tehdy jen MO KSČM a její zastupitel jako jediný hlasoval proti. Po víc než dvou letech naprostého klidu ale od října 2008 skupina odpůrců zveřejňuje kritické články a propagandistické brožury, píše petice, podává stížnosti a dokonce i žaloby – všechno s jediným cílem: zlikvidovat „pomník nacistů a esesáků“, jak náhrobek nepravdivě označují. Není třeba uvádět podrobnosti, nedávno jsem argumentaci odpůrců popsal:

http://www.i-noviny.cz/nazor/pamflet-zdenka-stehlika-aneb-spiknuti-neinformovanych.

Byl souhlas zastupitelů v lednu 2006 získán podvodem?

V diskuzi Hydeparku k dokumentu Hra o kámen mě zastupitel Doškář (říká si „vltavín“) 15. února obvinil: Pomník povolilo ZM pod podmínkou, že provimnilci nebyli fašisté. vy jste s paní Mgr. Loveckou podvedli ZM. Pán Träger i Schöler o té podmínce věděli. Nechali postavit pomník proti této podmínce. Největší podíl na tomto podvodu máte vy. Zabránil jste obnovit hrob popravených provinilců, který odsouhlasila RM. Tento souhlas byl v souladu s názorem většiny obyvatel města NB. Prosadil jste postavit pomník nacistům a esesákům(cituji doslova a bez oprav).

Odpůrci opakovaně argumentují tím, že prý Mgr. Lovecká prohlásila, že popravení nebyli fašisté, že to může dokázat dokumenty z archivů. Ve skutečnosti v takové situaci soudný člověk prohlásí – ale taky očekává! – formulaci typu: nebyly nalezeny žádné dokumenty, které by prokázaly kariéru nacisty či dokonce válečné zločiny. A to platí dodnes! Na výslovný dotaz to potvrdil i ředitel litoměřického archivu Marek Poloncarz: Zatím jsme nikde nenašli žádné materiály, které by svědčily o angažovanosti devíti jmenovaných osob.

Informace Helmuta Schölera z 31. ledna 2006

Manžel primářovy dcery mi tenkrát poslal text Co vedlo sudetské Němce ke vstupu do nacistických organizací:

Děkujeme vám za sdělení výsledků rozhodnutí zastupitelstva Nového Boru z 25. ledna 2006. Anna Knechtel mě o tom informovala na základě vašeho telefonického rozhovoru. Ohledně členství otce mé ženy v NSDAP a SS považovala Anna Knechtel za obtížné podat vám relevantní informace telefonicky v češtině, a proto mě požádala, abych se o to pokusil anglicky.

Podávám tyto informace podle svého nejlepšího vědomí také jménem svých švagrů Hanse a Waltera Trägerových a své ženy. Hansovi, Walterovi i mně bylo v roce 1945 14, respektive 15 let, mé ženě bylo 8. Nicméně události roku 1938, rok zabrání Sudet, roky války a období bezprostředně následující jsme v rodině soustavně diskutovali po celých sedm desetiletí, která od té doby uplynula, takže máme dobrý důvod věřit, že naše vzpomínky jsou přesné.

Ve dvacátých a třicátých letech byla řada německých i českých maloměšťáckých rodin silně ovlivněna nenávistným nacionalistickým bojem mezi oběma národy, které žily po staletí ve společné české vlasti. Alfred Träger pocházel z takové rodiny z „Egerlandu“, oblasti v okolí Chebu s převládající většinou Němců. Tak kolem roku 1935 vstoupil do Sudetoněmecké (Henleinovy) strany, která v těch dnech ještě nebyla pod později dominujícím vlivem nacistického Německa.

V roce 1938, po zabrání Sudet následkem Mnichovské dohody mezi Německem, Itálií, Anglií a Francií, se všichni členové Sudetoněmecké strany automaticky stali členy nacistické strany NSDAP (převod členů ve skutečnosti automatický nebyl – pozn. JT).

Mnoho Němců považovalo anexi za „osvobození“ ze státu, do kterého byli začleněni v roce 1918 proti své vůli a proti vůli svých svobodně zvolených zástupců ve vídeňském parlamentu, a částečně i násilím. Oklamáni v roce 1938 nechtěli pochopit, co už tehdy mohli vědět, že totiž jejich „osvoboditel“ je krutý diktátor. V této atmosféře, která znemožnila rozumné uvažování (dlouho před Osvětimí a Lidicemi) vstoupil Alfred Träger do SS, podle jeho názoru pouze jedné z mnoha podřízených organizací nacistické strany. Také zde si nebyl vědom – nebo nechtěl vědět –, že vůdci SS v německé říši už tehdy patřili mezi nejhorší zločince v historii.

Nicméně Alfred Träger nikdy neměl žádnou funkci v SS ani v NSDAP a nikdy se nepodílel na žádných zvěrstvech. Pokud vůbec měl nějakou hodnost (což bychom se vší pravděpodobností věděli), pak to byla nejnižší možná hodnost, srovnatelná s „vojínem“ v armádě. Asi jen o rok později, poté co nacisté rozpoutali druhou světovou válku, byl povolán do armády, kde od ledna 1940 sloužil jako vojenský chirurg. Na konci války sloužil už opět jako civilní lékař v jiné nemocnici (ve Frýdlantu – pozn. JT), protože chirurgie novoborské nemocnice nebyla v době války v provozu.

Ve válečných letech – rok od roku stále více – byl v našem městě známý jako jeden z nejrozhodnějších odpůrců nacismu. To dosvědčilo několik svědků, od kterých jsem to osobně po válce vyslechl. Mezi těmito svědky byli moji rodiče, pan Richard Wendler a pan Fritz Walter, oba členové sociálně demokratické strany v první Československé republice. Richard Wendler byl zaměstnán ve firmě mého otce v Haidě, a opět – po válce – v Gehrenu (v Durynsku). Je smutné, že – ačkoli byl dobře znám jako odpůrce nacistů – byl (pravděpodobně omylem) také mučen na novoborském náměstí 2. června. Fritz Walter byl vedoucí městský úředník v Arnultovicích, které tehdy ještě nebyly sloučeny s Novým Borem. Nacisté ho z úřadu propustili. Osobně mi řekl, že potkal dr. Trägera na ulici, když byl v našem městě na dovolené, a hlasitě odsuzoval zvěrstva nacistů. Dr. Träger řekl: „Stydím se. Vy jako starý sociální demokrat jste to poznal lépe a dřív než já.“

Nedlouho po 8. květnu 1945 povolali členové MNV dr. Trägera zpět do Nového Boru a pověřili ho, aby v nemocnici znovu otevřel oddělení chirurgie. Členové MNV, kteří dr. Trägera znali řadu let, jmenovali ho opět primářem nemocnice. Tragickou shodou okolností byl mučen a přišel o život právě v den, kdy znovu začal pracovat jako chirurg u operačního stolu.

Pokud jde o ostatní oběti, myslím, že Albert Rachmann byl členem NSDAP. Bratři Albert a Heinz Rachmannovi byli majitelé Kovozávodů Rachmann, dědictví po otci, který zemřel během války. Za války vyráběly Kovozávody Rachmann součástky granátů pro námořnictvo. Před válkou vyráběly kovové zboží pro civilní účely. Prakticky všechna kovovýroba v okupované Evropě byla nacisty donucena vyrábět válečný materiál. Ohledně ostatních, mezi nimi dvou osmdesátiletých mužů a dvou žen, nemáme žádné informace o jejich členství v NSDAP. Vím ale, že Ilse Werner byla účetní ve firmě mého otce (pracovní překlad JT).

Tuto zprávu jsem samozřejmě hned v únoru 2006 předal starostovi ing. Nastičovi, který tehdy taky předsedal redakční radě Novoborského měsíčníku. V textu je řeč výhradně o členství, v žádném případě jej nelze považovat za důkaz nějakého zločinu, který by bylo třeba odhalit – nebo naopak skrývat! Protože vedení města považovalo schválení hrobového místa za uzavřenou věc, s panem starostou jsme nakonec dohodli tento text v měsíčníku nezveřejňovat (možná to jako předseda redakční rady rozhodl sám). Jestli s ním tehdy starosta seznámil ostatní zastupitele, nevím. Možná si některý z nich vzpomene. Po sedmi letech už nevypátráme další podrobnosti, protože paměť není videozáznam. Nedávno mi ing. Nastič řekl, že si na to vůbec nevzpomíná. Asi to už tehdy nepovažoval za důležité.

Byli zastřelení Němci fanatičtí nacisté a zločinci?

V rozkazu z 2. června 1945 ani v později sepsané zprávě Porevoluční události v Boru u České Lípy není o politické příslušnosti zastřelených vůbec žádná zmínka. Vojáky to nezajímalo, na nějaké vyšetřování neměli ani čas. Historik Smejkal na semináři v říjnu 2009 konstatoval: Případné činy borských zatčených měly být vyšetřeny příslušnými civilními orgány, které by rozhodly o případném potrestání. Nic takového nenastalo. Lidé v uniformách neprováděli žádné šetření a nezanechali žádný protokol. Obviněným nebyl sdělen rozsudek a ani na jakém základě by byl postaven.

Proto jsem se stranickou příslušností zastřelených taky nezabýval a nezabývali se tím zpočátku ani zastupitelé. Samo členství v NSDAP rozhodně nemohlo být důvodem k zastřelení. Odpůrci to ale zneužívají jako náhradní téma, protože ani nálezy zbraní nejsou nezpochybnitelně prokázány a dvě z obětí přišly o život náhodně a bez rozkazu.

Dnes víme bezpečně, že členy NSDAP byli Albert Rachmann (zastřelený na útěku), ing. Herbert Franz Richter (jeden z popravených) a MUDr. Alfred Träger (který „zmizel“ v lesích u Šluknova).

Odpůrci sice jako čtvrtou uvádějí i popravenou Marthu Wernerovou, ale ztotožňovat s ní jméno „Lache Martha“ v německy vedeném seznamu z Lindavy není moc průkazné: je tam sice připsaná poznámka „provdána Wernerová“ (česky!), ale koncem války byla Wernerová už asi 15 let vdaná a mimoto bydlela v Boru. Může to být jen shoda jmen.

Dr. Träger byl evidován taky u SS (poznámka v kartotéce lékařů oder welcher Parteigliederung: SS). V dokumentech, které má Městský úřad Nový Bor k dispozici, je ale doložena jeho služba armádního lékaře wehrmachtu v letech 1940-1944. Údajné zařazení v koncentračních táborech, pokusy na zajatcích ani žádné jiné válečné zločiny nebyly nikdy prokázány, viz http://www.i-noviny.cz/nazor/tragicky-osud-borskeho-primare.

Albert Rachmann, který jako spolumajitel strojíren služebně cestoval do zahraničí, musel podávat informace Sicherheitsdienstu podobně, jako to známe z nedávné praxe StB. Byl tedy spolupracovníkem SD, nikoli agentem nebo pracovníkem (zaměstnancem), za kterého ho lživě vydávají odpůrci. Úřad národní bezpečnosti chtěl v srpnu 1945 Rachmannovu činnost vyšetřit, jeho zbytečná smrt to ale znemožnila.

Na borském náměstí bylo 2. června 1945 mučeno a zastřeleno dalších pět civilistů, o jejichž názorech a politické příslušnosti nevíme vůbec nic (všimněte si věku nejstarších mužů!):

Eduard Hortig, narozen 9. 9. 1865, katolické vyznání, ženatý, malíř skla;

Johann Langer, narozen 28. 1. 1873, katolické vyznání, ženatý, obuvník;

Eduard Podbira, narozen 26. 12. 1865, katolické vyznání, svobodný, majitel rafinerie skla;

Heinz (Heinrich) Rachmann, narozen 17. 6. 1919, katolické vyznání, svobodný, obchodník a spolumajitel strojírenského závodu;

Ilse Wernerová, narozena 2. 12. 1915, katolické vyznání, svobodná, účetní sklářské firmy.

Po seznámení s dokumenty a svědectvími na semináři v říjnu 2009 už tehdejší zastupitelstvo odmítlo cokoli měnit, stejný postoj projevili i současní zastupitelé. Může snad ten, kdo zná aspoň fakta uvedená v tomto článku, ještě dnes s čistým svědomím prohlašovat, že na našem hřbitově stojí „pomník nacistů a esesáků“, který by měl být okamžitě odstraněn?! Proto taky už řada občanů i nezávislých publicistů příkladný postoj novoborského zastupitelstva ocenila.

Návrh přednesený na semináři 2009

Vrátím se ještě k tomuto tvrzení: zabránil jste obnovit hrob popravených provinilců, který odsouhlasila RM. Tento souhlas byl v souladu s názorem většiny obyvatel města NB.Názorně totiž ukazuje, jak svévolně odpůrci nakládají s fakty. Ve skutečnosti vedení města koncem roku 2005 projednávalo postupně několik různých návrhů, ale žádný z nich nezískal v zastupitelstvu potřebnou většinu (stačí zeptat se na to některého zastupitele). Nakonec vedení města jen odsouhlasilo žádost německých pozůstalých, ale na instalaci pietního místa už se česká strana nijak nepodílela.

Svůj příspěvek na historickém semináři jsem ukončil návrhem: V česko-německé deklaraci se obě strany zavazují i k „péči o hroby a jejich obnově“. Osm zastřelených dodnes leží v neoznačeném masovém hrobě za lesním hřbitovem. Proto se připojuji k návrhu KSONN z 10. ledna 2006, zaslanému tehdy našim zastupitelům: „Žádáme Vás o zřízení pietního místa v místě pohřbení zavražděných osob. Toto místo ve spolupráci s pověřenými zaměstnanci MěÚ vyznačíme. Na daném místě navrhujeme postavení jednoduchého památníku s pamětní deskou“ (viz článek Události roku 1945 v Novoborském měsíčníku 02/2006 na str. 10). Bylo by to naše symbolické gesto k vzájemnému usmíření. Od konce války přece uplynuly už desítky let(viz Sborník – Bor 1945, str. 20). Žádost Kulturního sdružení občanů německé národnosti byla tehdy podána před konečným rozhodováním zastupitelstva – a byl to jeden z těch návrhů, které podporu nezískaly.