Štafeta: Zdeněk Šindlauer

Milovník Waldemara Matušky, rodokmenů a dobrého vína Martin Benda (zde) předal štafetový kolík Zdeňkovi Šindlauerovi, jehož světem jsou vlaky. Mimoto ale také nádherně maluje a vzletně píše.

S vaším jménem jsem se poprvé seznámil díky kamarádovi, který byl blázen do železnic. Naše čundry vypadaly třeba tak, že jsme šli kilometry po zrušené železniční trati nebo taky po odstavených železničních vagónech kdesi u Podkováně. Také vaše láska k vlakům začínala nějak podobně?

Já bych počátky téhle mé diagnózy zřejmě hledal jednak v lipském kovošrotu sedmdesátých let (a že tam tehdy bývalo vyřazených parních mašin!), jednak na trati z České Lípy do Děčína, jíž jsem se denně vozíval, když jsem se z rozhodnutí jednoho soudruha nesměl středoškolsky vzdělávat v českolipském okrese. Ovšem máte svatou pravdu; čundr bez kolejí přirozeně není žádnej čundr. Zrovna nedávno jsem čundroval po jedné trati dvacet kilometrů a na konci čundru jsem pletl nohama jako feldkurát Otto Katz.    

Proč jste se nemohl vzdělávat zrovna v českolipském okrese? Já myslel, že ten byl ve své podstatě pro vyvrhele? :)

Poněvadž moje matinka bývala vedoucí školského odboru na "okrese" a u prověrek v sedmdesátém roce nehrály roli odbornost či lidskost, ale úplně jiné okolnosti. A tresty za postoje svých rodičů poté neslo plno jejich potomků, takže jsem zase takovou výjimkou nebyl ... ostatně řadu podobných "vyvrhelů" z pedagogického prostředí, ať učitelů či jejich dětí, jsem později potkal na vejšce v Liberci, kde měli ústečtí soudruzi z "kraje" odjakživa velice nejistou půdu pod nohama. 

Tak se asi vraťme k mašinkám. Zkuste ty začátky popsat podrobněji. Vy jste teda vynechal takovou tu fázi stavění si kolejniček a hraní si s mašinkami na podlaze v pokojíku?

Ne, nevynechal, ovšem tato fáze v mém případě byla krátká a navíc jí předcházela obtížná řekněme pracovní etapa "mašinky až za dobré vysvědčení", kterou naštěstí notně zkrátil náš známý z "en-dé-er", když jednoho dne dovezl škatuli "té-téček" a nedbaje zděšení mých živitelů, slavnostně mi ji předal. Časem jsem dospěl k poznání, že do dětského pokoje se mi nevejde nádraží českolipské, nýbrž s bídou hornolibchavské, a v obýváku zase nebylo většího rozdílu mezi velkolepým kolejištěm na zemi, jímž prošla babička, a předměstím Jokohamy, jímž prošla Godzila. Jinak jsem ale zřejmě absolvoval všechny etapy tak jako druzí tehdejší železniční pacienti. To jest od sbírání jízdenek přes sepisování lokomotiv v depech, těžbu lokomotivních tabulek v kovošrotu, žebrotu o služební jízdní řády u nádražáků až k systematickému projíždění všech drah československých a pochodování po těch opuštěných, a konče fotografováním. Zvláštní při tom všem je, že v naší rodině široko daleko nikdo podobně postižen nebyl - kam až rodokmen dohlédne, tam všude se to učiteli jen hemží.    

Pan Benda mi vyprávěl svou verzi, jak jste se dostali k vaší první knížce Už dlouho nejel žádný vlak. Jak vypadá ta vaše? Byl to jeho nápad nebo váš? Jak bylo složité se dohodnout na výsledku? (Mimochodem knížku mám doma, půjčil mi ji zmíněný kamarád a už u mě zůstala.)

Ale on to Martin popsal přesně. Knížka byla plně jeho nápadem, jímž jsme se posléze oba nadchli - on jako grafik a vydavatel, já jako kreslič a psavec. Nevzpomínám si, že bychom nad konečnou podobou nějak složitě diskutovali, naopak jsme kolikrát texty tu a tam společně vylepšovali a chlámali se tomu jak utržení ze řetězu. Knížka z roku 1999 do železniční literatury přinesla nové věci: i v tomto jinak seriózním oboru je místo pro jazykový i dějový humor, a namísto fotografií dobře poslouží i obyčejné kresby perem či tužkou (což ovšem vyžaduje prvotřídní grafickou přípravu pro tisk). Za to všechno jsem Martinovi navždy vděčen. S dvacetiletým odstupem dnes taky vidím, že se mi knížka psala a kreslila neuvěřitelně lehce a snadno - to se mi potom už nikdy nepodařilo.

Vaše kresby jsou skvělé. On mi vyprávěl, jak ale bylo těžké vás přesvědčit kreslit něco, v čem nebyla tématika vlaků. Kreslil jste i pro nějaké jiné autory?

Asi jo, já strašně nerad kreslím lidi a zvířata. Byť zde existuje výjimka: perokresbou slušně zvládnu vousaté a chlupaté postavy i portréty (Karl Marx, Darwin a neandrtálci). Krajiny nebo některé stavby (kupříkladu mosty) mi taky nedělají zvláštní potíže. Ale než kreslit třeba koňskou tramvaj v městské ulicí plné lidí a drožek - to se raději přihlásím na neplacenou brigádu v kamenolomu. Pro jiné autory, ať železničního či odlišného zaměření, jsem toho nakreslil docela dost, počínaje několika svazky "Toulek světovou minulostí" (autor Zdeněk Volný) přes "Autobusy v brněnské městské dopravě 1930–2005" (kolektiv autorů) a "Železniční pitaval" (Mojmír Krejčiřík) až po tři knížky vydané železničním spolkem v hornolužickém Löbau. Egoisticky ale vyzdvihuji, že nejraději kreslím sám pro sebe, poněvadž to mohu mít náležitě volnou ruku, řídě se klasickým konstatováním "podívejte se mladý muži, já nejsem nikde organizován, takže si můžu malovat, co chci a jak chci." 

Kresbu jste nějak studoval anebo jste zcela samouk?

Deset let jsem chodil do českolipské "lidušky" v Růžovém dvoře u Barvířské ulice. Detailní kresbu mně tam vštípil akademický malíř Rudolf Novotný, kdežto PaedDr. Jana Langerová mě vycvičila v kompozici a schopnosti nad vlastními výtvory přemýšlet a diskutovat. Kupodivu hodně mi později dalo také kreslení strojírenských výkresů. Jedna "nocovka" stačila, abych na formát A0 stvořil výkres vstřikovací formy na plasty, čímž jsem si vydělal čtyři stovky a za ty se tehdy na liberecké koleji dalo při troše skromnosti měsíc "vegetit."   

A v současnosti vás psaní a kreslení uživí nebo máte i nějaké "běžnější" povolání?

To víte, že jo - uživí mně to úplně v pohodě. Sice toliko duševně, ale to přece není tak málo! A na podružné životní náklady, jako jsou třeba bydlení, jídlo, pivo, trocha svršků, manželčiných jedenáct skříní oblečení a dvě dospělá dítka, vydělávám ve Festoolu. Tam vyrábím obrázky taky, akorát ne perem a tuší, nýbrž rozličnými softvérovými vymoženostmi. Jsem v týmu technické podpory servisu - zjednodušeně řečeno vymýšlíme, jak elektronářadí Festool v servisech po světě inteligentně a kvalitně opravovat.  

Já to tušil, takže je to jako s mým psaním. Když jste zmínil manželku, tak se zeptám: Jak jste se v bývalém Sovětském svazu seznámili?

Jednoduše: jednou mě strašně zajímalo, co tak tajemného je za Čiernou nad Tisou, tak jsem tam jednoho dne vyrazil - samozřejmě vlakem. Pravda, dojel jsem o dost dál, než jenom do Čopu - a ejhle, našli jsme se tam s manželkou. Moc rád na tu cestu vzpomínám a je to i v knížce.

Myslíte Česká Lípa - Střelnice - Kursk? Ta už je jedenáct let stará. Chystáte nějakou další?

Tak, tak, už jedenáct let. Ono se dnes vlastně do Ruska vlakem už ani jet nedá. Přesněji řečeno, občan EU se nedostane přes železniční přechody mezi Běloruskem a Ruskem. Pročež je nutno lítat letadlem, což je moc rychlé a člověk z toho celkem nic nemá. Vlastně má: křeče v nohou, protože o rozteči sedaček v turistické třídě nejspíš rozhodovali nějací žabonci.

Co se týče něčeho dalšího literárního, zůstanu tentokrát na dohled Ploučnice. Mám tady jeden pořádnej dloužek: Českou severní dráhu. Však už jsem na díle započal: včera jsem si v papírnictví koupil tuhy do mikrotužky. Ono to už holt nejde tak rychle, jako před dvaceti lety.   

Jak bude knížka pojatá? Máte už vydavatele? Je problém sehnat na tento typ literatury někoho, kdo knížku vydá a prodá?

No, vyzpěvovat o knížce ve stadiu, kdy jsem pro ni teprve zakoupil tuhy do tužky, zdá se poněkud ustřelené. Ale na druhé straně budiž oceněna moje chrabrost, s níž se podobných počinů chápu. V zásadě chci navázat na "Turnovsko-Kralupsko-Pražskou dráhu", která vyšla před třemi lety. To znamená, nebude žádná fotografie, všechny obrázky nakreslím sám (toť moje tradice a umanutost) a kilometr po kilometru popíšu stylem, že by o mne Jan Neruda přerazil vycházkovou hůlku. Vydavatele s jeho prodejními kanály díky mým předchozím literárním počinům snad mám, ale samozřejmě mu musím předvést trochu víc než paragon z papírnictví. Vydavatelů železničního čtiva je u nás dost, ale ne všichni mohou vydat všechno. Je nutno vždy nalézt výsledný soulad mezi představou autora a představou vydavatele. Mimochodem, skoro všechny knížky mně vydavatelé vydali beze smluv tak říkajíc "na dobré slovo". Ale aby to nevyznělo zase tak idylicky a bohorovně - ona to není žádná selanka přivést na svět knížku. Já coby autor si už nemůžu dovolit zklamat dlouhá léta pěstovanou vděčnou čtenářskou obec, a pan vydavatel samozřejmě nemůže střelit vedle a jen tak z rozmaru přivést vydavatelství na buben. Počítám, že na knížku budu potřebovat tak tisíc hodin práce - doufám, že to do důchodu nějak dám a zároveň mně z toho neklepne pepka. A největší radost mám z toho, že nejlepší prodejní místo mých knížek je navýsost železniční - totiž nádraží v Jablonném v Podještědí.

To rozveďte, prosím. Vaše knížky se prodávají na nádražích? Já myslel, že většina prodejů se dnes už odehrává po internetu.

Jémináčku, a kde jinde by se měly knížky o železnicích prodávat, když ne na nádražích? Pravda, asi ne všude, ale - když se chce a umí, tak to jde! Však zavítejte na nádraží v Jablonném anebo v Rynolticích; ne kvůli mým knížkám, ale kvůli tamním železničářům. Kéž bych já uměl to, co oni! A zpět ke knížkám: pochopitelně jejich internetový prodej běží rovněž, ale u mých to nejspíš není tak horké. Já sám knížky taky kupuju zásadně u knihkupců. Kupovat knížku, to je přece svátek, to není jako kdejaký bazmek v magormarketu uvrhnout do košíku a hurá k pokladně. Musím se knížkou nechat provokovat, lákat a svádět, chci ji prolistovat, potěžkat a osahat si její papír, prohlédnout vazbu, přečíst si nejen kdo ji napsal, ale taky kdo dělal grafiku, kdo to tisknul a u třeba i o jaké prameny se obsah opírá. Svým způsobem je to jako s ženou: normální chlap taky přeci na internetu chtivě nehrábne po první žínce, o níž vi jen to, že se jmenuje Štěkomila a doporučil ji nějaký plašan v júťúbu. Čili shrnuto: bylo by pošetilé proti internetovému prodeji bojovat, ale - nechte mě prosím dožít ve starých dobrých časech.       

A jak to u vás doma, co se týče knih, vypadá? Já měl období, kdy jsem knížky syslil. A taky si psal deníky. Takže teď bojuji s prachem, nedostatkem prostoru. A knížky kupuji opravdu výjimečně. Když nějakou opravdu chci - v poslední době třeba Lexikon nedotknutelných, který knihovny nemají, nebo knížku bývalého studenta, abych ho podpořil coby autora. Máte doma knížky zejména o železnicích nebo máte v oblibě i jiná témata?

My s manželkou, prosím, syslíme už třicet let a podle toho to u nás taky vypadá - Werichovou metodou jsem nedávno zjistil, že máme v bytě 21 metrů knih, k tomu 15 metrů drážních časopisů, jízdních řádů, a navrch ještě tak dva metráky map. Pakliže jsme se dosud nepropadli k sousedům, značí to, že socialistické stavebnictví zase nebylo tak šlendriácké, jak se rádo traduje. Pominu-li časté listování drážními knížkami (v těch se bádá; jen málokdy se dají přelouskat od začátku do konce), pak rád čtu především české autory počínaje Karlem Hynkem Máchou a například Zuzanou Hubeňákovou konče. Všeobecně mám rád díla, v nichž si autor najde čas a hraje si s českým jazykem - žel se mi zdá, že v posledních dvaceti letech tuto schopnost všichni ztrácíme. Poněkud donkichotsky prapor našeho rodného jazyka nesměle pozvedám i já sám v mých knížkách nebo občasných nedělních odpočinkových článcích na blogu idnes. Čeština je nádherným bohatým královstvím a buď vítán, kdož v něj s dobrými úmysly vcházíš.

Vaše čeština je, řekněme vzletná, archaická, mluvíte takto i v soukromí? Znáte i sprostá slova?

Já jsem vzletný kompletně, proto mě manželka často nabádá k návratu z oblaků na zem. A v soukromí asi moc archaicky nemluvím, poněvadž kdybych téže milované ženě obřadně archaicky sdělil, že její večeře jest vzezření mdlého a chuti nevalné, asi bych poté nějaký čas bivakoval za městem. Což by mě ale nepřevychovalo, neb coby starý čundrák umím usnout i na prkně položeném přes potok. Co se týče obecně sprosťáren, mohu se směle poměřovat s hostinským panem Palivcem, ovšem pivo točit neumím.