Už jsme čtvrtý den v Ománu a nemohu tomu uvěřit, že každý den prožíváme něco opravdu zvláštního.
V noci začalo v Muskatu hustě pršet, což ochromilo část infrastruktury, někde nefungovala elektřina, jinde naplavená voda komplikovala dopravu. Ráno kolem osmé je cítit venku kolaps a náš dnešní program začíná být zcela vážně ohrožen. Opět slyším bubnovat déšť do střechy, a tak se hroužím do snů. Třeba dospím část pracovního roku, směji se sám sobě trošku cynicky. Dopoledne po probuzení se všechno obrátí jiným, jenže pro nás pozitivním směrem. Po bratrově zjištění, že mimo Muskat prý moc neprší, jsme bleskurychle vyrazili na cestu směrem Wadi Al-Shab. Jízda vede skrze nehostinné hory Al Amaratu, kde musela těžká technika vybudovat síť dálnic, po kterých se pohybují mraky aut, protože litr nafty je tady za hubičku, cca 13kč. Měli jsme vypůjčené Mitsubishi Pajero pro 7lidí, ale byla to herka s klimatizací, která se nedala vzadu ztlumit, takže jsem poměrně brzy začal kašlat. Ale nezlomilo mne to. Na cestách v neznámé cizině se chci přizpůsobit maximálně vzniklé situaci. Přece nejsem žádné tintítko! Máme před sebou pár set kilometrů, a tak si to užíváme. Horký čaj s mlékem karak ihned povzbudí mysl. Frčí se dále! Ale ty tmavé mraky se mi fakt nelíbí. Stavíme v národním parku, je to takové větší „odpočívadlo“, kde se snaží zavlažovat rostlinky, keříky, palmy, prostě cokoli zeleného, živého.
První přírodní jezírko v Ras Al Shajer je plné turistů, ale s nádhernou blankytnou vodou, kolem jsou vybudované a pečlivě zavlažované záhonky, které vytvářejí dojem parku. Dá se tady relaxovat a děcka si mohou zadovádět na hřišti. V onom wadi plave snad Anna Polívková, říká mi manželka, ale když dotyčná „zachrochtá“ při pár plaveckých tempech, jde jasně o holandskou turistku, která usiluje o místní rekord v přeplavání vodní plochy pod visutým vápencovým převisem. Je tady dost rušno, a to i při zataženém počasí, které může opět přinést rostlinám závlahu, lidem však nepříjemnou náladu. Ale přece kvůli pár kapkám nezmeškáme možný vzrušující trip mimo hlavní metropoli! Je čas frčet dál, vyhnout se jednosměrce, která je divně umístěna u odbočky z hlavní silnice. Mně se to kibicuje, když zrovna neřídím. Ale když pak při cestě nazpět řídím, tak nadávám, že auto při překročení rychlosti 120 km/h začíná neodbytně pípat. A musí se zmírnit tempo, přes to vlak nejede! Já si to nevymyslel, zpražil mne bratr. Prý to brzy zavedou i v Evropě. Bezpečnost nade vše, procedím mezi zuby, když zase nechtíc šlapu více na plyn a kára opět spustí zvuky. Lepší předat řízení trpělivým, čerstvým absolventům autoškoly. Synátor v klidu popojíždí dále, už jsme skoro u pobřeží, od kterého je to jen kousek k naší dnešní finální destinaci.
Čím dál více populární Wadi Al-Shab je hluboce ukryté v dlouhém kaňonu, ke kterému se musíme nejdříve přepravit na motorové loďce s nemastným týpkem u kormidla. Prý se nazpět odjíždí naposledy už v pět hodin odpoledne. Koukám se na mobil, kolik je hodin. Už něco po třetí, takže sebou musíme hodit. Nadávám, že tohle fakt není dovolená. Proč se mám honit, aniž bych věděl, k jakému to cíli vlastně (možná) za půl hodiny doklopýtám? Spěcháme k vysněným tyrkysovým tůním, abychom se stihli pak vrátit k lodi zase na přejezd zpět. Chtělo by to mít více času na tento prožitek, přesto hiking přes kameny mezi skalami má své kouzlo. Brodí se tady francouzští, angličtí, polští turisté, ale i čeští našinci. Procházím pod palmami, kde se objeví banány i kokosy. Opět snahy o závlahové konstrukce. Tu pěkně zařízeno, jinde jako by zcela opuštěné usedlosti podél kabelů, které se ztrácejí ve skalách. Po půl hodině cíl nejasný, silně propocené triko mi signalizuje, že tohle fakt není žádný dovolenkový transfer, ale honička za neznámem, které pro mou zvídavou duši začíná být v horizontu nezájmu. Leč trpělivost přinese ovoce.
Kolem čtvrté hodiny se stezka po kamenech zúžila a objevilo se první vádí, úzce nudlovité jezírko s čistou modrozelenou vodou, ve které už před námi dorazivši turisté vesele dovádí. A ti, kteří se rozhodnou zaplavčit, jsou v mžiku mezi obrovskými kameny vepředu v dalším proudu vody. Furt mám stresový pocit, že se zdržíme a že někde uvízneme. Ale ne, přece je tady bezpečno a nikdo by nás nenechal někde napospas divočině. Plavu v příjemné tůni za odvážlivci, kteří překonali ostych. Dostávám se za nimi, ač se mi po dně chodí obtížně. Kde to lze, dělám tempa, občas se bouchnu do kamenných stěn anebo si narazím malíček mezi oblázky. Jenže čas utíká, a i angličtí turisté se dávají na ústup. Zaslechnu něco ve smyslu, že je třeba se vrátit, ať už tam vepředu je cokoliv, co by stálo za objevení. Mladší syn i bratr se z onoho „vysněného místa“, kde se nachází prý čarokrásná jeskyně, vracejí s příjemným prožitkem, a to mě osobně opravdu stačí. Úprkem přes kluzké šutry zpět! Plavky neplavky, spocen nespocen se vypravuji zpět a po páté hodině skutečně stojíme na hrázi, abychom se nalodili. Ale co Vás nemá, nejdříve pár místních, a hlavně nemíchat se mezi sebou! Takhle mi to vyznívá a najednou osiříme. Co kdyby si nás tam nechali? Motorový člun se podezřele dlouho nevrací, a tak spekulujeme, jestli bychom se mohli postranním kopcem dostat zpět. To by asi nebyl příhodný nápad, bárka se za chvilku objevuje a my přistáváme zanedlouho zpět pod mostem, kde si dovolíme uhasit žízeň chutným mangovým džusem.
Nejlepší je si ho dopřát v tradičním stanu, kde zevlují koťátka tříbarevné kočičí mámy. Poté se ubytovat v potemnělých příbytcích Wadi Shab Chalets nad útesem, kde se parádně spí a medituje. Vycházíme na pozdní večeři. S úděsem, že to možná bude do městečka Tiwi daleko, končíme po 10minutách raději v prvním bistru. Trneme, jestli nám vyjdou peníze, protože jsem si vzal pouze 10 reálů a zároveň si objednáváme vše možné. Jenže tady nejsme v hlavním městě. Vše je mnohem levnější, a tak v duchu blahořečím andělům ochráncům, že tohle se věru podařilo zvládnout. Po chutné večeři ještě zelený čaj u usměvavých Indů, kteří tady evidentně upřímně hospodaří s pochoutkami a po náročném dni nám dopřejí vše v harmonickém duchu. Je čas odebrat se domů nad útes, spočinout očima na úplňku a zaposlouchat se do mořského příboje. Vzácné to chvíle duševního klidu.
P.S. Pro představu onoho magického místa, ke kterému jsem se nedostal: wadi al shab oman - YouTube