Od roku 2014 si každoročně, v rámci celostátní kampaně Muzea a Velká válka, připomínáme události před sto lety. Letošní výstava v Maštálkové síni Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, zahájená v den výročí sarajevského atentátu, má název Válka a revoluce. Dvě slova, která nevěstí nic dobrého, neboť v dobách válečných a revolučních se ke slovu dostávají zbraně a není v nich prostor pro spravedlivá řešení. Již při francouzské revoluci hodně, původně nadšených zastánců tohoto politického kvasu (např. J. F. Opitz) záhy pochopilo, jak je taková doba neklidná a nespravedlivá. Přesto, každý takovýto neklid boří překonané a nevyhovující pořádky, a posouvá vývoj lidských dějin kupředu. Nejlépe to vystihl František Palacký: „Revoluce v přirození a člověčenstvu strašné jsou a jednotlivé osoby pod tím břemenem padají, ale revoluce ty uvádí nový život do přírody a člověčenstva.“
Na prahu 20. století, po změně společenských řádů, přechodu manufakturní výroby ke strojové velkovýrobě, velkém technickém rozvoji a národnostních třenicích – tedy událostech, kterými si prošlo století předchozí, žili lidé v míru, válečné konflikty byly pouze lokální. Pro některé to bylo až nudné období. Rok 1914 a začátek války někteří vnímali jako vítanou změnu a šanci něco dokázat, upozornit na sebe. Mnozí ani nevěřili, že válka může vypuknout, brali ji jako přežitek. Bylo velmi málo těch, kteří dokázali předvídat důsledky sarajevského atentátu. Lidé si mysleli, že válka brzy skončí a po ní nastane jiná, lepší a modernější doba.
Českolipsko bylo před válkou krajinou průmyslovou se sklářskými dílnami, s honosnými továrnami na výrobu textilu, nábytku a dalších. V nich pracovali dělníci, silná vrstva proletariátu, která nepatřila k těm bohatým. Kapitalismus v těch dobách nebyl sociální ale tvrdě vykořisťovatelský. Oni nejvíce toužili po nových pořádcích, po sesazení potentátů, po změně, která, jak doufali, bude v jejich prospěch. Do války šli s vírou, že po ní nastanou velké změny. Ty sice přišly, ale než se tak stalo, museli si vojáci projít bitevní vřavou, ukrývat se v zákopech, bojovat muž proti muži. Jak asi takový boj vypadal, víme od vojáků, kterým tyto zkušenosti utkvěly na dlouho v paměti. Mnozí z nich svoji vizi nakreslili nebo to podle vyprávění udělali jiní.
Vojáci zanechali doma svoje rodiny s dětmi a rodiči. Byli to živitelé, o které tyto rodiny přišly. Naprostá většina obyvatelstva zchudla. Rozpadající se monarchie nedokázala zorganizovat zásobování. Zpočátku utrpěla pouze kvalita výrobků, do kterých se dávaly náhražky. Od roku 1916 bylo zásobování v troskách, velké množství lidí pocítilo hlad. Na denním pořádku byly fronty na maso, chleba, výdej brambor. Přibývaly lazarety, města a obce se rozrůstaly o uprchlíky (na Českolipsko přišli zejména z Itálie a Haliče).
Válečné roky byly dlouhé, přinášely nejistotu a beznaděj. Vypuknuvší ruská revoluce se svými proklamacemi rušícími starý režim, třídní rozdíly, vlastnictví půdy byly vodou na mlýn hladovým civilistům i vojákům. Požadavky ruských revolucionářů byly nereálné a tendenční ale nešťastným, hladovým a opuštěným lidem zněly jako rajská hudba. Odráží se i ve Washingtonské deklaraci. I když se český stát vydal na cestu k demokracii, nedokázal vyřešit všechny problémy, které se na ni po rozpadnutí monarchie sesypaly. Dozvuky naslibovaného a nesplněného lze vidět na satirických kresbách z roku 1922.
Zákonitosti nebyly porušené. Velká válka a ruské revoluce změnily svět. Skončilo dlouhé století, rozpadla se monarchie, lidé pocítili hrůzy a nespravedlnosti války i revoluce. Vyvrátily z kořenů zavedený způsob života, zpochybnily víru, přesvědčení a ideály, na kterých stál společenský život. Lidské dějiny se posunuly.
Výstava Válka a revoluce, která zajímavým obrazovým materiálem upozorňuje na tyto skutečnosti na Českolipsku, potrvá do 17. září 2017.