Na podzim minulého roku vyšla třetí autorská kniha Heleny Žákové pod názvem S kapkou medu. V přehršli knih novodobých českých spisovatelů tvoří tvorba této mladé plzeňské autorky už od počátku svérázný a prudce niterný pohled do osudů netradičních hrdinů v jihoevropských zemích. Novinku jsem chtěl zprvu s nadsázkou popsat jako Krétské dobrodružství aneb mezi metaxou a medem. Ale možná má svoji vlastní symboliku, protože na zadní straně knihy lze najdete obrázek „malijských včel“, šperku, který se našel v minojském paláci v Malii. „Jedná se o dvě včely držící kapku medu. Samotný název knihy na něj samozřejmě odkazuje. Zároveň odkazuje i na písničku Blues o spolykaných slovech,“ prozradila Helena Žáková při loňském uvedení knihy.
Příjemně barevný artwork na první pohled vyloženě pohladí. Kapitoly jsou originálně nazvané podle řecké abecedy. Kolébka starověké civilizace Řecka láká odedávna svými tajemstvími, a možná i proto zařadila autorka svůj nový příběh do exteriérů krétského ostrova, kde hlavní hrdinka Eleni hledá stopy dávného tajemství spojeného s iráckou holčičkou a americkým vojákem. Přitom se sama možná dostává na stopu svým vlastním kořenům.
Kniha je od začátku velmi čtivá a díky nosné zápletce a úžasnému popisu prostředí vtáhne ihned do děje. Autorka rozhodně musela navštívit krétské exteriéry, přistihl jsem se, že mi ihned vyvstávají obrazy popisovaných míst v duchu. Přívětivě a slunečně. Do toho vplouvá moře emocí hlavní hrdinky, které nenechají čtenáře vydechnout a odložit četbu na další dny. Silné téma americko-řeckých vztahů na pozadí celého děje překvapí a jen prohlubuje celkový kontext a bohaté znalosti erudované autorky. Tím se tahle kniha dost odlišuje od předchozího obsáhlého románu Saudade, kterou já nazývám biblí portugalské mentality pro českého čtenáře. Zatímco se na břehu Atlantiku tlumily silné pocity v lusitánském duchu, v řeckém prostředí bublají (a vybuchují) silné balkánské emoce, se kterými se tady pracuje tak věrně, až je to k neuvěření.
Kniha se v první třetině výrazně soustředí právě na pocity hlavní hrdinky a jejího přemítání, jestli vše, co dělá má smysl. Cítí se mnohokrát ztracena ve svém uvažování, ale i pátrání. Má být tajemství odhaleno nebo ne. Autorka silně ustupuje od popisu prostředí k přemítání o tom, co je pro ni, ale i pro Krétu důležité. Je Kréta ještě turistická destinace, kterou stále více či méně ovládá duch dávné historie, nebo se z ní pomalu vytrácí kouzlo starověkých civilizací, které si s Řeckem stále i dnes spojujeme, je to strategické místo pro americké vojenské jednotky anebo už jen zkomerčnělý ostrov v Egejském moři, jehož slávu dávno zastínily obvyklé letní destinace jako Zakynthos, Rhodos…? Možná se i dnes tady dá prožít zajímavé dobrodružství, alespoň z hlediska současného člověka. Soustředění na osudy hlavních hrdinů v polovině knížky zcela vystupuje do popředí. Nechybí třeba napínavé prožívání nečekané stávky řeckých autobusů či autentické popíjení Metaxy. Docela věrně jsem si představil vše, co v knize autorka popisuje. Procházet se horkým prostředím města Heraklion anebo se přepravit na Santorini za nečekanými novými kamarádkami, se kterým lze rychle ztratit starosti, jenž i přes všechno to rádoby pohádkové člověk nemůže přestat myslet na své povinnosti a smysl toho, co dělá, o čem přemýšlí a čemu se vnitřně věnuje. Nemůže utéct před svými vztahy, může se jen poučit a dojít k uvědomění. Ale třeba i nalézt novou odvahu a získat nové přátele. To vše mi vyvstávalo v mysli při četbě zajímavě sevřené story.
Stejně mi kniha svým způsobem spojuje s filmovou trilogií Moje tlustá řecká svatba, především ale s třetím dílem, který loni celkem rychle profrčel v kinech. Je tam to slunné prostředí, výbušná i prostořeká řecká mentalita, oduševnělé okamžiky střídají prudké emoční výlevy. Neprožila něco podobného i autorka při svých toulkách? Stejně jako ten film má kniha rychlý spád, ale uvnitř se odvíjí velmi hluboký příběh. A kdo ho chce pochopit, ten se prostě nesmí pustit. Může si ke všem scénám i pustit nejen řecké lidovky, ale řadu „dalších nesmrtelných“ písní od rádiových kapel, o kterých Helena Žáková v nové knize píše, např. Green Day nebo Steppenwolf. Příjemně tím navazuje na „nesmrtelné hity“ Beatles, Rolling Stones nebo Cream ze své prvotiny Kdo zastaví déšť, která se odehrávala na Kypru. Trošku více než u autorčiny předchozí „bichle“ Saudade mi však chyběly romantičtější scénky, ale to je jen otázka vkusu a osobního rozpoložení. Je však pravda, že jsem se na knihu těšil, vždycky si ukousnout večer čas pro sebe a přečíst jednu „řeckou abecedou“ označenou kapitolku. Dozvědět se, že emoce nikdy nemohou skončit nějakým očistným procesem, že každá postava má své tajné pohnutky a že je třeba riskovat.
Jak se příběh začal v závěru odvíjet po hrdinčině útěku z Kréty na Santorini, což téměř načalo nové dobrodružství, změnila se úplně atmosféra knihy. Velkým překvapením je zde špiónsko-detektivní zápletka, která ale může odvádět záměrně pozornost jen proto, aby hrdinka mohla překonat další překážku. Vše se odvíjí v kruhu a autorka nechává velmi otevřený konec příběhu, možná proto, že přijde v budoucnu pokračování. Čekal jsem více, nějaké odhalení jejího původu, ale na to zřejmě ještě bude čas v dalším díle. Nebo se mýlím? Nečekal jsem upřímně to, že bude mít kniha v závěru až politické aspekty, které přesáhnou pro mne zpočátku napínavé romantické drama.
V každém případě je to však od Heleny Žákové opět nepředvídatelná kniha, nejen plná krásně popsaných krétských a santorinských exteriérů, ale především emocionálně silné lidské a vztahové drama, které na české literární scéně dlouho nebylo. Umí velmi poutavě navnadit, nečekaně rozproudit bujné emoce a překvapit v reakcích.
Já ji nyní rozhodně beru jako znamení k dlouho plánovanému výletu do Řecka, který hodlám letos uskutečnit. Možná, že i okusím tu „tajemnou kapku medu“! V současných mrazech je ovšem fajn se prozatím kochat malebným autorčiným blogem https://helenazakova.cz/category/spisovatelka-na-cestach/recko/, který k nekonečnému poznávání dalších řeckých středisek přímo chytlavě vybízí.