Ve spolupráci s děkanstvím Římskokatolické církve v České Lípě vás klub U Bílého králíka zve na svůj pořad s názvem - František Hrubín "Lešanské jesličky".
Poslední Hrubínovo dílo (1970) je variací na téma narození Krista. Místy jde o dosti šklebný obraz opilecké dvojice z Posázaví, která před zasněženou hospodou zanechá raneček se svým novorozenětem. Biblické postavy se mísí se vzpomínkami na Hrubínovo mládí.
Recitovat budou: Ivana Honsnejmanová, Pavla Křivánková, Lucie Křivánková, Martin Prokeš, Jan Policer a Tomáš Policer. Zazpívají Martin Prokeš a Českolipská schola. Pořad bude mít dvě provedení: dne 22. 12. 2007 od sedmnácti hodin v kapličce v Žizníkově a 25. 12 2007 v rámci dopolední mše prvního svátku vánočního v bazilice Všech svatých od deseti hodin.
Zváni jsou všichni čtenáři i-novin, doporučujeme teplé oblečení.
Ivě Honsnejmanové jsem položil dvě otázky.
Proč máš Hrubínovy Jesličky tak ráda?
Pro mě jsou Lešanské jesličky strhujícím příběhem o zlu, které je přítomno neustále, jak okolo, tak i ve mně. A záleží na mně, kolik mu toho dovolím. Jinak je to vánoční balada psaná úžasným jazykem. Obrazy z Hrubínova dětství jsou tu tak živé, že spolu s ním procházím tou krajinou, mrazí mě konečky prstů ze sněhu i strachu, cítím pach zatuchlé hospody a můžu se dotknout Mariiny šíje. Je to variace na narození Krista, ovšem není to novodobá pastorela, ale příběh dvojice v Posázaví, která utíká před vojákem zasněženou krajinou Lešan.
Nejsou Jesličky trochu rouhačské, nebojíš se reakcí věřících?
V čem rouhačské? Co je to vlastně čistota... Všichni děláme chyby, špatná rozhodnutí a činy, za které se pak zpětně stydíme. Josef a Maria v našem příběhu jsou živí lidé a perou se se svým životem podle svých povah, svých možností. Neznamená to, že jsou špatní, jsou prostě takoví. A to, co tady s námi prožijí v jednom dnu, je jistě poznamená na celý život, posune někam jinam. Myslím, že jedním z poselství balady je nebát se prožít svůj život naplno, přivést do něj dítě, ať je doba jak chce zlá, ať děláme cokoli - pořád je tu naděje.
Ukázka:
Netvor se vleče závějemi pod Vensovem
a mhouří oči proti nekonečné běli,
když je otevře, po sněhu se rozlije
šarlat, za každým jeho krokem hluboko
zaúpějí prameny, kořeny se napnou,
kámen se ošklíbne. Josef a Marie
ztratili se mu prve za habřím. Marně je
vyhlíží, z očí mne si mžitky jako pouštní
vši, z obličeje shrnuje matoucí stíny
dávných krajin, které mu rozmazávají
pohled na klidnou zasněženou kotlinu
uprostřed Čech, tak ustupuje velbloudí
karavaně a nad hlavou mu chvílemi
zašumí křídlo vrány i list palmy, vdechne
oheň písku a vzápětí mrazivou zimu,
když otevře ústa a volá povětřím:
„Hej vy tam, počkejte, mně neutečete!“