Využil jsem toho, že mi J. k. Sanchez (Štafeta je zde) nenabídl dalšího zpovídaného, a oslovil jsem několik zajímavých lidí sám. Prvním z nich je Jiří Škoda, proděkan pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, rodák z Doks.
Sice průběžně sleduji tvou kariéru, přesto upřesni našim čtenářům, jakou funkci nyní na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně vykonáváš.
V současné době působím jako proděkan pro studium a pedagogické praxe na Pedagogické fakultě UJEP, takže pode mě spadá agenda, která se týká akreditačního procesu, organizování a zabezpečování pedagogických a dalších praxí, projektová činnost s tím spojená, organizování přijímacího řízení, dohled nad implementací příslušné legislativy a především vyřizování tisíců žádostí a podepisování tisíců rozhodnutí. Proděkana dělám již desátým rokem a musím říci, že za tu dobu administrativa vybujela do obludných rozměrů a že tam, kde před deseti lety stačilo jedno „lejstro“, dnes musí být tři. Takže se postupně stávám bezduchým byrokratem, jakýmsi strojem na podpisy. :-) Krom toho samozřejmě ještě učím, i když mnoho prostoru pro výuku mi nezbývá, bádám, publikuji (hlavním heslem akademického pracovníka je totiž „publish or perish!“ – publikuj nebo zhyň) a především se sám učím, protože musím sledovat, jak se mění obor, legislativa, musím dohánět své jazykové (ne)kompetence apod.
Na facebooku každou chvíli nabízíš volná pracovní místa. To je tvá soukromá aktivita nebo i to je náplní tvé práce?
Tohle je má soukromá aktivita, protože vedle toho funguje na webových stránkách pedagogické fakulty i oficiální nabídka pracovních míst, která vychází z toho, jak nám školy zasílají žádosti o zveřejnění nabídek na volná pracovní místa. Můj facebook funguje jako taková přátelská výpomoc. Můj profil sleduje hodně studentů fakulty, tak se k nim informace tímto způsobem dostávají rychleji než přes oficiální weby, které studenti popravdě řečeno nenavštěvují zrovna hojně.
V nabídkách se moc neobjevuje zájem o chemiky a biology. Čím to je?
Jsou přeci jen o něco méně vzácnější než matematikové a fyzikové. Zde především základní školy tlačí bota nejvíce. No a evergreenem jsou jazyky a 1. stupeň ZŠ. To je dáno nástupem populačně silných ročníků dětí tzv. Husákových dětí. Lze očekávat, že tento populační boom se postupně převalí celou vzdělávací soustavou. Takže dojde zájem i na chemiky a biology.
Také rád používám facebook pro komunikaci se studenty, pro předávání materiálů ke studiu apod. Jak na tvou aktivitu nahlížejí kolegové? Není vůbec trnem v oku?
Rozhodně ne. Řekl bych, že většina kolegů, zejména těch mladších, už Facebook využívá také. Pro studenty je to naprosto přirozený komunikační kanál a kolegové zjišťují, že takováto komunikace je rychlá a operativní. Svůj facebookový profil má i naše fakulta i naše univerzita.
Na chemii ti čas nezbývá?
Chemie? Co to je? :-) Bohužel, opravdu už moc ne. I když v posledním půlroce jsem se jí věnoval dosti intenzivně v souvislosti s přípravou reedice naší učebnice. Posledních dvanáct let, co se věnuji pedagogice, už sledují vývoj chemie a zejména didaktiky chemie spíše jen zpovzdálí.
Ve škole učebnici používám. Co váš kolektiv vedlo k tomu pojmout vyučování chemie trochu jinak, než to dělali Pumpr s Benešem?
Prvotním impulzem bylo zadání nakladatelství Fraus vytvořit řadu učebnic chemie pro základní školy, která by byla jiná, odlišná od ostatních řad. Trh základoškolských učebnic chemie je až klaustrofobně malý a doslova přetéká různými typy učebnic různých autorů. Snaha po „jinakosti“ je tedy produktem marketingových strategií. Vytvořili jsme proto spolu s mým spolupracovníkem Pavlem Doulíkem řadu učebnic, která byla vskutku odlišná. A to jak zpracováním, tak především systémem a řazením kapitol. Zcela jsme rozbořili tradiční 200 let používané dělení chemie na chemii anorganickou a organickou, které považujeme za historicky dávno překonané, neboť dnes se připravují a zkoumají zejména sloučeniny, které nelze jednoznačně zařadit ani do jedné výše zmínění oblasti. Použili jsme tedy z našeho pohledu modernější a progresivnější systém založený na hydridech (sloučeninách vodíku s dalšími prvky), který je univerzální a představuje chemii uceleněji a kompaktněji. Jenže čeští učitelé milují škatulky. A mají-li něco 40 let ve škatulce A, jen velmi neradi to přesouvají do škatulky B. Ačkoliv má naše řada učebnic slušnou prodejnost, ze zpětné vazby vyplývá, že mnohým učitelům netradiční strukturace nevyhovuje. Proto jsme spolu s nakladatelstvím Fraus připravili inovovanou řadu učebnic, která bude vycházet z řady původní, ale bude zachovávat tradiční systém řazení kapitol, na který jsou čeští učitelé zvyklí. Obě řady tak budou od příštího roku na trhu současně a učitelé se budou moci sami rozhodnout, kterou z alternativ budou chtít ve svých školách používat.
Pamatuji si, že ses v jedné ze svých prací věnoval chemofobii. K jakým závěrů jsi dospěl? Jsou závěry nějak použitelné ve školství?
Chemofobie je v současné společnosti nesporným faktem, jehož jednoznačným viníkem je tzv. laická věda, tedy především média a to, jak je jimi chemie prezentována, a dále jakýsi obecný komunální diskurz, který odráží povědomí o chemii v širší společnosti. Pokud jde o média, tak ta představují chemii prakticky pouze v pejorativních či negativních konotacích, a to dokonce jako celý vědní obor. Hovoří se o potravinách „bez chemie“, či pro lepší zdůraznění „bez škodlivé chemie“ a kdyby to ještě někomu nebylo jasné, tak „bez jedovaté chemie“. Chemii jako vědnímu oboru se tak dostává této pochybné cti jako jediné. Přitom je to zcela absurdní. Dívá se snad někdo na oblohu bez astronomie? Nebo pořizuje si někdo pejska bez zoologie? Pojetí chemie jako čehosi nebezpečného rezonuje i ve společnosti a vytváří u dětí vůči chemii určité předsudky. S nimi dítě vstupuje do školy a co se děje tam? Zaměřuje se snad výuka chemie na potírání těchto předsudků a miskoncepcí? Ani zdaleka! Výuka základoškolské chemie je velmi náročná na abstraktní myšlení, které však u mnoha dětí této věkové kategorie není ještě vůbec rozvinuto. V mnohém připomíná výuku neexistujícího smyšleného jazyka. Abstraktními cizími názvy popisuje látky, o kterých dítě nemá žádnou konkrétní představu a ještě k tomu popisu využívá abstraktní kód, kterému říkáme chemické vzorce. Není potom divu, že žáci se chemii učí mechanicky, bez snahy o pochopení a porozumění. Zcela jim tak uniká vazba mezi onou „školní vědou“ a světem, ve kterém žijí. Měla by se tedy chemie učit jinak? Určitě ano! Alespoň na základních školách. Domnívám se, že školská chemie by měla být obohacena alespoň částečně o to, co se ve školách vyučovalo dříve a co mělo kouzelný a poněkud obrozenecký název – zbožíznalství. Tedy vycházet z látek, věcí a předmětů, se kterými se žáci v běžném životě setkávají a jejich zkoumáním vyvozovat charakteristiky oněch látek a chemické zákonitosti, jimž podléhají.
Obsahuje tvá práce nějaké statistiky? Kolik procent občanů například podléhá této laické vědecké chemii?
Já bych řekl, že v určité životní etapě všichni. Nedělejme si iluze, impakt základoškolské výuky chemie je nějakých 20 – 30 let po ukončení základoškolské docházky prakticky nulový, a pokud se člověk chemii nevěnuje nebo k ní nemá nějaký hlubší vztah, rychle sklouzne zpět ke zjednodušujícím a pohodlným představám o tom, jak je ta chemie škodlivá. („Vždyť to říkali na Nově v Televizních novinách.“)
No a co říkáš na úspěšnou řadu knih s názvem Doba jedová?
Těžší otázku už sis vymyslet nemohl, viď? Ano, tato řada knih je úspěšná. Je zajímavá a pro laiky psaná i relativně srozumitelným jazykem. Rád bych napsal, že se jedná o knihy nezaujaté, snažící se poskytnout relativně objektivní náhled na témata, která ve společnosti rezonují a mnoho lidí straší. Ano, rád bych to napsal... ale po přečtení kapitoly Rizika očkování jsem svůj názor na tuto řadu knih dosti pozměnil. Tuto kapitolu považuji opravdu za ideologicky silně podbarvenou, manipulativní, ba přímo na hranici šíření poplašné zprávy. Takže bych zde apeloval na čtenáře, aby tyto knihy četli velmi kriticky, brali je spíše jako inspiraci pro hledání dalších zdrojů a dalších informací, a především aby tomu, co je v nich psáno, bezmezně nevěřili.
Jaká je nyní vlastně na tvé vysoké škole atmosféra? Vzpomínám na dobu, kdy v Ústí byla jen pedagogická fakulta. Znali jsme se napříč obory, tělocvikáři, výtvarníci i chemici. Na katedře jsme se znali i napříč ročníky. Je to dnes jiné?
Trochu ano. Fakult je více, studijních oborů je více, studentů je více. Jsou také více individualističtí. Navíc se objevuje další fenomén poslední doby, a to je bydlení na privátech místo na vysokoškolských kolejích. Paradoxně dnes, kdy má univerzita pětkrát více studentů než na počátku 90. let, je obsazenost kolejí nižší, než byla v té době. Při stejných ubytovacích kapacitách. A studenti se vzájemně vždy seznamovali nejvíce na kolejích a u příležitosti různých kolejních akcí. Ty se samozřejmě pořádají i dnes a je jich obecně více, nicméně těchto kolejních akcí se studenti ubytovaní na privátu tolik neúčastní. Na druhé straně dnes existují sociální sítě a student, který není na Facebooku, je spíše raritou. Existuje mnoho různých studentských skupin založených na Facebooku, kde spolu studenti komunikují, vyměňují si zkušenosti, seminární práce, vypracované otázky ke státnicím a podobně. Takže já bych atmosféru na fakultě označil jako rodinnou. Dost se vzájemně známe, k čemuž přispívá i to, že studenti učitelství mnohdy studují i na třech fakultách zároveň, takže jsme přes studenty takto propojeni.
Jaké jsou vlajkové lodě současné Univerzity v Ústí? Na které obory jste skutečně pyšný?
Každá fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem je něčím zvláštní a jistě má něco, čím se může pyšnit. Velice nerad bych něco podstatného opomenul, protože samozřejmě neznám detailně výzkumný či umělecký program na všech fakultách UJEP. Zmíním se proto jen o oboru, který je částečně mým „dítětem“ a který je vskutku v ČR naprosto unikátní a je ojedinělý i v evropském prostoru – jedná se o doktorský studijní obor Didaktika primárního přírodovědného vzdělávání. I v kontextu toho, o čem jsme hovořili ve spojitosti s chemofobií si uvědomujeme, jak mimořádně důležité je věnovat pozornost přírodovědnému vzdělávání již na 1. stupni ZŠ (a dokonce již ve vzdělávání předškolním!), protože právě zde, v tomto věkovém období, se formují bazální postoje, které bude mít člověk již obvykle po celý život. Jsem přesvědčen, že právě proto si primární přírodovědné vzdělávání zaslouží i důkladný vědecký výzkum, který doktorské studium přináší a iniciuje. A musím se ještě pochlubit, že nyní na UJEP budujeme neurobehaviorální laboratoř, která umožní zkoumat zákonitosti učení na neurofyziologické úrovni. Jsem v tom asi trochu rebel mezi pedagogy, ale myslím si, že právě neurofyziologickým směrem by se měl další výzkum v pedagogice ubírat.
Můžeš trochu rozvést, co si pod tím laik má představit? Co budete zkoumat? Na co se mám připravit?
To je na dlouhé povídání. Zmíním se tedy alespoň o tom, co by mohlo být pro čtenáře nejsnáze představitelné, a to je eye-tracking. Tedy systém, který sleduje, kam a jak dlouho se člověk dívá. Zní to banálně, ale především pro výzkum motivace jsou eye-trackingové studie mimořádně důležité. O jejich aplikaci do marketingové oblasti nemluvě. Eye-tracking umožňuje přesně měřit, kam pokusná osoba zaměřuje svoji pozornost, co ji např. na etiketě nějakého výrobku zaujalo jako první. Obrázek? Název? Cena? Čemu věnovala největší pozornost? Výrobci? Složení výrobku? Energetické hodnotě? Datu spotřeby? Místu původu? Který jogurt ji např. v regálu s mnoha dalšími jogurty zaujal jako první? A proč? Všechny tyto informace jsou pro výrobce pochopitelně velmi cenné. Stejným způsobem lze analyzovat webové stránky nebo třeba učebnice. Co upoutává žákovu pozornost? Obrázky? Tabulky? Schémata? Texty? Na základě eye-trackingových měření lze zjistit, kterým slovům žák nerozumí, která jsou pro něj obtížná, ale třeba i to, jak uvažuje o postupu řešení početních úloh nebo chemických rovnic. Využití tato technika nachází i přímo při výuce. Umožňuje přesně zjišťovat, kolik pozornosti věnuje žák výkladu učitele a kolik dejme tomu ňadrům spolužačky.
Jsi patriot Máchova kraje. Jak často se sem dostáváš?
Překvapivě často, denně. Sice v Ústí nad Labem působím již celkem 27 let, ale pořád jsem si na toto nešťastné město nezvykl, takže bydlím dále v Doksech a do Ústí nad Labem denně dojíždím. Má to své výhody, protože cesta autem je příjemná relaxace, která člověku umožňuje zapomenout na všelijaké pracovní starosti a problémy a tzv. si vyčisti hlavu.
Českolipsko je fascinující kraj! Neuvěřitelně různorodý – jak z přírodního, tak např. ze sociálně antropologického nebo i architektonického hlediska. Kraj, kterým doslova pulzuje bouřlivá historie, kterou si Českolipsko prošlo.
Když jsme se domlouvali na rozhovoru, ptal ses, jestli máš být více nebo méně korektní. Jak jsi to myslel? Šlo o politiku?
Také. Začínám mít obavy, že nás pomalu pohlcuje to, čemu se v odborné literatuře říká sociální desirabilita, tedy společenská žádoucnost. Hovoříme (a možná už i myslíme) tak, jak je od nás očekáváno společností a nikoliv tak, jak nám velí selský rozum či naše vlastní názory. Opravdu se např. nemohu smířit s pokrytci, kteří se v jedné větě zaštiťují láskou a demokracií a v téže větě spílají těm, kdož mají jiné názory, výrazivem hodným nádražního pajzlu. A podobných příkladů bych našel bezpočet.
Přemýšlím, jestli to sedí i na mě. Asi trochu ano. Koho třeba preferuješ v prezidentské volbě? Jestli to není nekorektní z mé strany …
Hned uvidíme. :-) Budu volit kandidáta, kterého jsem volil i v minulé prezidentské volbě.
No, to já nebudu, ani jeden nekandiduje. Diskutuješ na podobné téma se studenty?
Jistě! S těmi, s kterými se diskutovat dá, tak velice rád. Je jich naštěstí hodně. Ale nepopírám, že jsou i tací, kde radikálnost jejich mládí a nevývratnost přesvědčení o jediné správné pravdě smysluplnou diskusi vylučuje.
---
Doc. PhDr. Škoda Jiří, Ph.D. (nar. 8. 7. 1972 v České Lípě), je odborníkem v oblasti pedagogiky a speciální pedagogiky. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se zejména problematikou řízení učební činnosti žáků a její aplikací v různých oblastech vzdělávání. Jde především o konstruktivistické teorie učení, diagnostiku a výzkum dětských pojetí, inovativní trendy ve výuce, psychofyziologické základy učení a problematiku psychodidaktiky.
