Celý uběhnuvší týden jsem pobýval se studenty v Polsku na několika dílnách projektu Lanterna Futuri. Připadne mi férovější psát nyní o pocitech a zkušenostech z Niedamirowa, než si cucat českolipská témata z prstu.
Do projektu jsem naskočil před více než dvěma lety tak trochu z nouze a chvíli mi trvalo, než jsem ho přijal za svůj. Nechápal jsem, proč Němci trvají na tom, abychom se nejprve vyškolili, než začneme s dětmi pracovat. Vždyť jsme všichni profíci. Až teprve když jsme rozjeli dílny se studenty, začaly mi některé postupy pronikat do krve. Přestal jsem se smát rozehřívačkám a přestal jsem prudit proti závěrečným hodnocením. Také jsme si jako učitelé dílny vyzkoušeli - já se díky tomu poprvé pohyboval po prknech, co znamenají svět.
Tentokrát byli studenti našeho druhého ročníku rozděleni do šesti dílen. Žurnalistická probíhala v hájence v Radvanci (a já doufám, že získám některé výsledky jejich práce k publikaci). Tato vesnička nedaleko Boru se postupně stává centrem Lanterny v Čechách. Dokonce již vzniklo občanské sdružení Rodowitz (zde stránky), které by se časem mohlo stát solidním partnerem podobným organizacím v Německu a Polsku. Nutno dodat, že v těchto státech jsou v některých věcech mnohem dál. Divadelní, hudební a designové dílny se uskutečnily v německém Grosshennersdorfu. Já cestoval s mladými filmaři, fotografy a výtvarníky do Krkonoš, kde v naprosto pohádkovém prostředí stojí Dům tří kultur.
Samozřejmě nemá smysl zastírat, že i u nás na škole je dost kolegů brojících proti podobným aktivitám. Ve společnosti (a teď nemyslím jen pedagogy) je stále zakořeněno, že ideální výuka vypadá následovně: učitel jednu hodinu přečte své dvacet let staré přípravy a další týden zkontroluje, jestli se studenti vše naučili ve správném množství, pořadí, kvalitě.
Jak vak zpravidla vypadala práce na naší dílně? (Tentokrát jsem byl na fotografické.) Od půl deváté do půl desáté byla snídaně. V půl desáté byla společná rozgřivka - nějaké cvičení, které má skupinu rozehřát, stmelit, nabudit. Jde o různé honičky, hry na zapamatování jmen, masáže. Člověk má na začátku vždy pocit, že se shodí, ale pak se zabere natolik, že se zábrany jako zázrakem odbourají. Aktivit se povinně účastní jak překladatelé, tak lektoři či pedagogický doprovod. Od deseti do jedné se pracuje. Většinou se začíná krátkým "feedbackem". Ve dvou větách řeknete, jak se cítíte. Pak se prostě skupina věnuje zadanému tématu. Tentokrát byla centrálním tématem závazným pro všechny dílny síť.
Do tří hodin odpolední klid. Ve tři se začíná opět rozgřivkou. Následuje další tříhodinový blok práce. Po večeři bylo volno, které vždy tak půlka studentů stejně využívala k práci. V naší dílně bylo například sestrojeno improvizované studio s pozadím a světly, takže se většinou fotilo tak do dvou do rána. Roli modelky a fotografa si vyzkoušel prakticky každý.
Když to shrnu, studenti sice za tento týden neprobrali žádnou lekci angličtiny, němčiny, základů společenských věd - i já jsem trpěl tím, že jim nemůžu říct všechno o vzácných plynech a halogenech, jak jsem původně podle tematického plánu zamýšlel. Na druhou stranu - každou minutu se ujišťovali, jak jsou na tom jejich znalosti cizích jazyků, mohli obdivovat dokonalost tlumočníků. Výlet na českou hranici k památníku prchajícího Komenského a spol. byl hodinou dějepisu. Poznání, že polské Krkonoše jsou zcela jiné než ty české, nahradilo zeměpis. Každodenní příprava zpravodajství do blogu celého projektu (zde) mohla trochu smrdět češtinou atd. Jen tak mimochodem někteří přišli na to, jak se fotka obrací, ořezává, doostřuje, zmenšuje, ukládá, jak se na fotce dají vylepšit některé tělesné proporce. Vůbec největším poznáním je, že Poláci a Němci jsou sice trochu jiní než my, ale v zásadě se s nimi dá v pohodě vyjít.
Zde se můžete podívat na pár mých fotografií, další fotografie lze nalézt v předchozím linku do blogu lanterny. K tématu je i anketa pod reklamami.
Co se týká Lípy, tak trochu jsem ji vypustil na týden z hlavy. Přesto jsem si každý večer stahoval poštu. Překvapilo mě, že právě v době probíhajícího festivalu Lípa musica se zákulisím nese informace o sporu mezi Martinem Prokešem a vedoucí odboru kultury Bronislavou Tvrzníkovou. Poslal jsem na obě strany dotaz a uvidíme, jestli odpovědí.
Podle ohlasů v diskusích se zdá, že festival netrpí takovým nedostatkem diváků, jak to na mě působilo po prvních dvou koncertech. Plno bylo na Hradišťan v bazilice a na krásnou harfenistku v divadle takřka také.
V i-novinách mě zaujaly dvě diskuse týkající se měření rychlosti. Vzpomněl jsem si na to, když jsem dnes cestoval z Práchně. Jel jsem podle předpisů a na těch patnácti kilometrech mě předjelo osm aut. Sedm poměrně bezpečně, jednomu jsem musel uhýbat, aby se vešel mezi mne a protijedoucí auto. Zdá se, že společnost se nám rozdělila na ty, pro které je omezování rychlosti jen buzerací, šikanou a neskutečným vopruzem, a na ty jakžtakž normální.
Na Práchni jsem byl se synem na běžeckém kritériu kolem Panské skály. Konečně jsem viděl parkoviště skoro plné. Ptal jsem se v informačním centru, jestli je to poprvé. Prý o prázdninách už také párkrát bylo. Každopádně musím ocenit kreativitu pořadatelů závodů – aspoň v mých očích se jim podařilo parkoviště trochu polidštit. Jestli u něj nakonec bude někdy končit cyklostezka Varhany, nezbude než konstatovat, že to zase nebyl tak špatný nápad. V Práchni totiž neexistuje jiný plácek, kde by se mohlo sejít tolik lidí jako na dnešních bězích.